Hudební školy - věc veřejná, avšak záhadná

Měl jsem čtyři měsíce tu čest vyučovat v jedné ZUŠ. Situace byla taková, že jsem nastoupil po kolegyni, která odešla na MD. Smlouvu jsem dostal do konce šk.roku s tím, že se "pak domluvíme dál" a protože jsem byl ujišťován, že od září naberu nové žáky a do posledních dnů se příprava pro další rok rozvíjela, upnul jsem se na práci s dětmi a nehledal jiné místo. Jsem přece solidní člověk a nezradil bych svého zaměstnavatele a ani své žáky, kteří mě začali mít snad rádi. No, aby také ne. Vždyť brzy poznali, že to s nimi myslím dobře. Především jsem téměř všem klavíristům musel opravit naprosto zničující postavení rukou, naučit je, že existuje něco jako sudý a lichý takt, který se musí cítit přirozeně bez neustálého mumlání dob ústy a především změnit jejich postoj k docházení na hodiny. Prostě tak, že to není žádná otrava, ale krásná věc, pro kterou se dá nadchnout.

Po krátké době se většina dětí na hodiny těšila a některé chodily na návštěvu mé třídy i několikrát v týdnu. Jejich motivaci jsem asi i podpořil napsáním několika nových skladbiček, které je "chytly" a které potom ukázaly i na koncertu. Nastínil jsem i plány pro další rok, jako třeba, že uděláme ze skladbiček celý cyklus, pak jej nahrajeme a budeme nabízet k provozování i jiným školám, že založíme jazzovou skupinku, soubor pro malé děti, jako jsem měl v minulosti v Rakovníku atd.

Jaké však bylo mé překvapení tři dny před koncem roku, když jsem se dozvěděl, že končím. V září převezme mé žáky nějaká mladá, právě dostudovaná posluchačka pedagog.fakulty. Jinými slovy, tedy amatérská klavíristka, která má vzdělání pro ZŠ, což je podstatně něco jiného než ZUŠ. Jelikož jsem již několikrát na fakultu připravoval k přijímacím zkouškám některé "hudebnice rychlokvašky", tak vím, co se asi dá čekat. Mému zaměstnavateli se povedl mistrovský tah. Byl jsem udržen v nadšené práci představou jejího pokračování na gentlemanskou dohodu a když jsem úspešně dokončil šk.rok, žádná dohoda se nekonala a platilo jenom to "na papíře". Že jsem mezitím nehledal jinou práci a teď jsem zčistajasna bez příjmů je prý moje chyba. Mám vědět, že to tak ve školství je. Jsem asi fakt hlupák. No, ale zase alespoň poctivej. Bylo mi spíš líto dětí, protože to i oplakaly a ještě teď mi píší a chtějí ke mně jezdit. Cožpak, není problém učit soukromě, ale proč, když na to stát dává plno peněz?

Moje stručná představa hudební školy je, že tam učí především hudebně vzdělaní lidé, kteří jsou sami aktívními hudebníky a především to s dětmi umí a je za nimi vidět výsledek. Hlavním cílem musí být žák, jeho co nejlepší příprava a láska k hudbě. Teprve potom následuje výkaznictví = vyplňování toho množství formulářů, bez kterého asi nejde hrát, či zájem o udržení pohodlného pracovního místa. S dětmi se dá dělal ale daleko víc. Výuka se dá "ušít na tělo". Třeba když má někdo rád, folkór, folk nebo jazz, tak nechť ho tedy kromě klasického základu dělá! Stačí to umět, sedět se žákem u nástroje a hraje se. Šel jsem ale ještě dál. Proč by nemohl schopnější žák dostat na starost svého línějšího kamaráda a cvičit s ním doma dueta? Rázem je to jiná situace a nejlepší motivace. Tohle jsem v těch čtyřech měsících bez problému také zavedl, nebo spíše žáci na to přišli sami.

Učení hudbě je trochu jako léčitelství. Lidé tomu hlavně moc nerozumí a je zde prostor pro snadnou kamufláž. Představuji si, že jsem jiný člověk - úplně špatný. Chodil jsem do hudebky a brnkal sedm let pár skladeb na piáno. Nejsem ale hlupák, mám třeba i vysokou školu. K hudbě ale moc vztah nemám, i když jsem udělal talentovky a na piáno na studiích hrál. Mám ale známosti. Maminka je učitelka a tyká si s ředitelem. Učitelských míst je málo, ale pro mě už mají jedno domluveno. Říkají, že když jsem se učil na piáno, ať jdu do hudebky. Je to tam dobrý - plat, jeden žák na hodině, pohoda. No, tak to vezmu.

Hudbu jsem nikdy neučil, ale to je fuk, stejně o tom lidé moc neví. Chci hlavně pohodlí. Jsem tak pragmatický, že žáky beru jenom jako materiál. Musím vymyslet, jak učit co nejpohodlněji, abych se nenadřel a aby mi snad nějaký žák nepřerostl přes hlavu. Ale už v tom umím chodit. Vždyť je to tak prosté - strčím žákovi nějakou těžší skladbu, kterou bude hrát co nejdéle. Na každé hodině pak řeknu, že to necháme a bude to hrát dál. Nebo mu ďábelsky budu zadávat především skladby nudné a záživné jak briketa v žaludku, nebo tak závažné, že je pochopí nejdřív tak v důchodu. Hlavně nic vtipného, mladistvého či rozverného! Tím ho nenápadně otrávím a nebude se moc snažit. Když se nebude moc snažit, bude pomalu pokračovat a vzbudí to dojem, že nemá talent. Takového žáka právě potřebuji a proto si ho vytvořím! Radši si na hodině budeme více povídat o všem možném - to se mu bude líbit - a pak mu dám pořádnou jedničku a třeba i vyznamenání, aby měli rodiče radost, jak je to dítě šikovné. S napapouškovanou skladbou se ukáže i na koncertu (jak mu tleskali!) a že tam bylo plno chyb, to nevadí. Vždyť je to dítě a hlavně, že na něco brnká. Se skladbou může i několik let vydržet na závěrečných zkouškách a dostane výborné hodnocení všech kolegů. My držíme totiž pohromadě jako pevný blok. Dědeček si může i zkoušky natočit na video. To bude hezká památka. Jsem spokojen. Čas plyne v klidu, dřímám za katedrou, vařím si kávu, odběhnu si na nákup, pokecám se staršími žáky o životě... Pak v klavírní učebnici přeskočíme dvacet cvičení, aby bylo vidět, že pokračujeme a tak to jede dál. Všichni jsou velice spokojení. Žáci mají dobré známky, nemusí hrát vůbec - dokonce ani nemusí mít doma nástroj - rodiče také, ředitel se chlubí dobrými výsledky školy, veřejnost si váží naší práce.

Takže je to vše v pořádku. Občas se mezi deseti dětmi najde nějaké, které i tak začne hrát podezřele dobře, tak se s ním můžeme pochlubit na nějaké přehlídce, kde v porotě naši spřátelení kolegové vysloví uznání. Máme totiž známosti, které jak pavučina všechny okolní školy spojují. Bude to tak na věčné časy a my se cítíme zabezpečeni a spokojeni. Jen jedna pohroma by mohla přijít - někdo, kdo tomu rozumí, ctil by nějaké zastaralé modly typu toho - no Komenského a začal by to dělat jinak. My si ale dáme pozor a takovým ptáčkům rychle ten zobáček zavřem!

Ukázky fotodokumentace potenciálně nežádoucího učitele a jeho též nežádoucích žáků:

Toto je jeho Křivoklátská kapela v r. 1991 na společné fotce s Ivetou Bartošovou. Došlo k ní v Paláci kultury v Praze, kde ji tato kapela doprovázela na osmi koncertech společně s dalšími populárními osobami. Kromě samotného původce (s brýlemi) se zde nachází další nebezpečné osoby. Zejména první dívka nahoře vlevo (Míša Černá), ze které se stala profesionální koncertní kytaristka, chlapec zcela vpravo (Jan Pidrman), pozdější kapelník a autor písniček, či dívka dole (Monika Růžková), dnes houslová virtuozka. Nejméně tři další bývalí členové dodnes hrají, nebo soukromě vyučují hudbu. Uznejte, že takto by to prostě nešlo!

A zde vidíme důkaz o nekalé činnosti v cizině, kde se kapela předváděla na radnici v Naardenu. Vlevo se nachází starosta tohoto města (1991).

Zde se nacházíme přímo v líhni muzikantů, kteří nezapadají do správné šablony! Častým místem výskytu byla koncertní síň Rabasovy galerie v Rakovníku (1995).